Blog nejen o výkladu karet

Asociálnost sociálních sítí

 

,,První procházka z Janičkou.“, čtu to jednoduché s chybami napsané sdělení. A co má jako být, že se matka vypraví s děckem na procházku? Tak prosté a jednoduché.

Nebo fotografie toho, co měl majitel svého fejsbukového profilu na oběd. Jsme ve fázi, kdy nám vůbec nepřipadá přiblblé a podivné ukazovat, co jsme vyloučili. Jen otázka času, kdy objevím takovou fotku na fejsbuku (angličtináři prominou).

Ještě větší podivnost mně připadne, když vidím, že má někdo 562 přátel. Vždy se sama sebe ptám:,,Jak to ti lidi dělají?“ Je vůbec možné, abychom se v reálném světě setkávali, doslova přátelili s 562 lidmi? V přepočtu na dny v roce, to je situace nereálná. Je smutné, že se se svými přáteli setkáváme mnohdy jen virtuálně. Na kolik je dnešní svět reálný?

Také se vždy pousměji nad skutečností, když si někdo dá do přátel svého manžela – manželku. To je kvůli vzájemné lustraci? Nebo kvůli společnému sdílení fotek vlastních dětí, psů, bazénů a dovolených?

Tak si někdy říkám, jestli jsem normální já. Jestli jsem se nezasekla v jiném časoprostoru.

Přímo trestuhodné je, když rodiče vystavují fotky svých právě porozených dětí. Nikdo se jich nezeptá, jestli může rodič fotku zveřejnit. Třeba by se samo sobě ani nelíbilo. Kdo by se chtěl vystavovat s krabatým a ještě zatím nevzhledným obličejem?

Nejsmutnější je, když někdo zemře a jeho fejsbuk je stále aktivní. S tím jsem totiž se setkala také. V takovém případě by měly vznikat virtuální hřbitovy. Tak jako když jdete zapálit blízkému člověku svíčku na hřbitov, tak by se mělo prostřednictvím fejsbuku dát vědět, že na dotyčného stále myslíte….

Mám ráda skutečný svět, skutečné přátele a papírové fotky.

 

P.S. Fejsbuk rovná se facebook.

Něco o mně

Mám ráda vůni čerstvě posečené trávy. Ta vůně v sobě skrývá naději, že přichází teplo, dny plné slunce a dlouhé večery. Také mám ráda, když mám právě umyté vlasy. Mám ráda svou rodinu, sebe, dýňovou polévku, italskou módu, francouzské víno, chytré muže a Vánoce. To a neznamená, že za ním už nic není. Pro tuto chvíli se mně zdálo, že toho je dostatek.

Nemám ráda lečo. Připadá mně to takové „rozplizlé“ jídlo, divné konzistence. Ale měla jsem možnost okusit i lečo, které mně chutnalo. Nebylo v něm vajíčko, které právě způsobí tu divnou konzistenci. Nemám ráda reklamy. Většinou jsou lživé. Třeba aktimel – takové to kyselé mléko, do kterého se vejdou vitamíny, vláknina a snad i hormony štěstí….

Malá lahvička plná velkých překvapení. Blbost. Vždy, když tu reklamu vidím a ona se stále zdokonaluje, tak si vzpomenu na výsledky výzkumů, které dělali zaručeně odborníci, kteří přišli na to, že v tom slavném mléce nic takového není. Navíc zkoumaný vzorek nebyl dostatečně validní, takže to celé postrádá smysl. Aspoň pro mě. Jednoduše stačí obyčejná ,,kyška“, jak říkáme my na Valašsku a účel to splní. Nemám ráda, hloupé a arogantní lidi, líné a málo činorodé muže a také nemám ráda to naše „češství“. Zkrátka naši českou povahu, která je natolik zdegenerovaná všemi režimy, že si mnohdy kladu otázku, jestli nás – jako národ někdy čeká změna k lepšímu. Myslím těch našich povah. Výraz švějkovina jsem si vysvětlovala jistou dobu po svém, myslela jsme si především, že je to smysl pro humor. Omyl. Ve zkratce řečeno jsme ochotni hrát karty i s nepřítelem a ještě si myslet, že jsme to dobře vymysleli. V tom výrazu je zakomponováno všechno. Třeba i neochota pro nebo za něco bojovat. Chceme splývat s davem, plout pěkně kolektivně, hromadně a tvářit se, že se nepotřebujeme ani nadechnout.

To je opravdu z mého pohledu k závidění. Závidím tu pštrosí povahu, ochotu spolupracovat na každém nesmyslu (dnes bych použila slovo projekt – tolik módní a frekventované) a schopnost splývat. Vím, že mně není dáno splývat.

Právě jsem si vzpomněla, co mám ještě moc ráda. Lesklou, klidnou i rozbouřenou modravou hladinu toho slaného zázraku jménem moře.

Velký pátek

Opět se v parlamentu jednalo. A došlo se k závěru, že bychom se měli připojit k Německu, Itálii, Slovensku, Rakousku a mít také Velký pátek jako další svátek. K nynějším třinácti by měl přibýt další. Velký pátek. Takže mám tomu rozumět tak, že přibude věřících do kostelů a chrámů, kde se touto dobou čtou pašije a chrámem zní přímluvy za celý svět. Podle evangelia odpoledne ve tři hodiny zemřel Ježíš na kříži, a proto se přibližně v tuto dobu věřící scházejí ke zvláštní bohoslužbě. Přednášejí se modlitby za velké bolesti celého světa.

Ne že bych nebyla přívržencem svátků a jiného pracovního volna, ale to mě nesedí k českému vztahu ke křesťanství. Pokud budu vycházet ze statistiky, tak Češi patří k největším neznabohům v Evropě. Vládne u nás ateismus a bezvěrectví. Celkem 34,5 % obyvatel (včetně dětí) se k žádné víře nehlásí. Opravdu nejsme národem se zástupy věřících. Proč se chceme rovnat zrovna v této oblasti těm jiným evropským zemím? Proč to není třeba výše minimální mzdy, že bychom se chtěli alespoň přiblížit třeba Německu… Opět můj pragmatismus.

Ale vůbec nejhezčí byla poznámka komunistického poslance.

„Velký pátek je zbytečný svátek, který se týká pouze křesťanů v našem státě.“

Takže navrhuji, aby se komunistům odepřely svátky Vánoc a také Velikonoce. Proč by měli zrovna oni slavit narození a ukřižování Krista? Za komunismu se chodilo tajně do kostela, aby nikdo neprovokoval představitele ÚV (pro dříve narozené Ústřední výbor komunistické strany Československa). A dnes se o Vánocích i Velikonocích opíjí všichni. Bez ohledu na vyznání.

Zrovna tyto svátky vůbec u mnohých neplní poslání zklidnění duše, vlastní přemítání a ztišení. Bez ohledu jestli někdo ctí Boha nebo ne. Takže komunisté, užijte si posledních Vánoc. Zůstane vám jen 1. Máj! A Kristovo vzkříšení a radostné Gloria nechejte těm, kteří to tak cítí.

Úplněk ve lvu

Včera byl úplněk ve znamení lva. Máme myslet na to, abychom si přivolali partnera do svého života, přivolali úspěch v práci nebo práci novou a udělali si rituál na svou krásu. Když jsem se dívala na ten kulatý pomeranč z balkonu, tak jsem měla pocit, že mě něco silně přitahuje. Měsíc svítil jako stovka žárovka. Napadlo mě, že se pan malíř Hajný díval občas také tím směrem, aby dostal to zajímavé světlo do svých obrazů. Měsíc byl vidět díky slunnému počasí, které včera bylo. Když jsem ráno otevřela okno, tak jsem probudila některé mouchy ze spánku. Dýchlo na mě letos poprvé jaro. Tak mě napadá, jak vlastně jaro dýchá? Dělá to tak nenápadně. Letmo laská prvními teplými slunečními paprsky a vzduch je plný něčeho nepopsatelného. Jsou to směsi vůní a já cítím vždy vůni narcisů, frézií a jarní odpočaté půdy. Bylo takové teplo, že malé děti odmítaly svým matkám zimní čepice na hlavách. Moje dcera, když byla malá, tak už si tajně v takové dny oblékala tričko a kraťasy. Vždy jsem jí musela vysvětlovat, že jaro je zrádné. Vysvětlete však malému dítěti pojem zrádné počasí.

Líbil se mně pohled do tváří lidí. Už nevypadali tak utahaně a unaveně.

Líbilo se mně slunce, které dnes i hřálo.

Líbilo se mně, že bylo dnes dlouho světlo.

Líbil se mně také nápad pana Fily (jestevetsikritik), kdy uvedl cenu předplatné svého webu na sto let. No, není to krásně optimistická myšlenka v tyto dny předjaří?

Pýcha a hrdost

Pýcha a hrdost

Maruška mně povídala o kázání, které si vyslechla v kostele. Kázání bylo na téma pýcha a hrdost.

„Víš, bylo to velmi zajímavé, jak pan farář vysvětloval rozdíl mezi dvěma slovy," sdělila mně Maruška.

„A jaký je podstatný rozdíl mezi těmi slovy?" ptala jsem se já.

„Pýcha je nadmutost, namyšlenost. Hrdost je být hrdý sám na sebe, na své schopnosti," vysvětlila mně.

Má pravdu Maruška a samozřejmě kněz také. Pýcha to nadhodnocení vlastní hodnoty, naplněné vlastními domněnkami o sobě samém, jak jsem to člověk úžasný a bezchybný, často nás doprovází cestou životem ať z naší strany nebo ze strany svého okolí. Pýcha je prvním ze sedmi hříchů, prapůvod všeho zla. Pýcha je také chorobný stav duše. Je to jakýsi druh nadřazenosti třeba kvůli kráse, bohatství, postavení, nadání.

Dočetla jsem se, že hrdost je neutrálně zabarvené synonymum ke slovu pýcha. Je spojována s významem slov ctižádostivost, důstojnost. S tím souhlasím. Protože člověk by měl být na sebe hrdý, když si uvědomí, co zvládl, co dokázal díky své ctižádostivosti. Bez ní by nebylo asi nic. A také bez víry by nebylo nic. Víry v sebe, víry v dobro a víry v život.

Až budeme stát frontu v předpeklí s pytlem plným svých hříchů, tak třeba si vzpomeneme, jestli jsme někdy cítili pýchu a nadmutost. Hrdost ta stojí o level výše. Hrdosti té se musíme mnohdy učit. Uvědomovat si sami sebe, své lidské hodnoty, své schopnosti. Ale pýchy té mrchy proradné se zkusme zbavit dokut jsme tady!

Kontakt

Mgr. Ivana Ekartová, Vsetín
Email: ivanat@centrum.cz
Telefon: 605 424 893

Blog

Nový make up

17. červen 2019 /
Děsně jsme se na sebe těšily. Že se uvidíme, uslyšíme, probereme vše potřebné. Tři kamarádky. Tři ženy, matky, milenky. Já zvědavá, jak se které daří, Hanka přišla se synkem,...
Číst dál ...

Moje láska

31. červenec 2018 /
Zřejmě nikdy mě neopustí touha opěvovat moře. Jsem posedlá vymýšlením přívlastků, které jsou pro něj charakteristické. Vždy si říkám, jestli už košatá čeština nemá nějaký...
Číst dál ...

Novoluní ve vodnáři

12. únor 2018 /
Novoluní ve vodnáři Je půlka února. Prodávají se primule, zvěstovatelé jara. V den novoluní ve vodnáři udělá konjunkci Slunce, Luna, Merkur a Venuše. Nádherný a uvolňující aspekt...
Číst dál ...

Archiv blogu