Kontakt pro vykládání karet

,,První procházka z Janičkou.“, čtu to jednoduché s chybami napsané sdělení. A co má jako být, že se matka vypraví s děckem na procházku? Tak prosté a jednoduché.

Nebo fotografie toho, co měl majitel svého fejsbukového profilu na oběd. Jsme ve fázi, kdy nám vůbec nepřipadá přiblblé a podivné ukazovat, co jsme vyloučili. Jen otázka času, kdy objevím takovou fotku na fejsbuku (angličtináři prominou).

Ještě větší podivnost mně připadne, když vidím, že má někdo 562 přátel. Vždy se sama sebe ptám:,,Jak to ti lidi dělají?“ Je vůbec možné, abychom se v reálném světě setkávali, doslova přátelili s 562 lidmi? V přepočtu na dny v roce, to je situace nereálná. Je smutné, že se se svými přáteli setkáváme mnohdy jen virtuálně. Na kolik je dnešní svět reálný?

Také se vždy pousměji nad skutečností, když si někdo dá do přátel svého manžela – manželku. To je kvůli vzájemné lustraci? Nebo kvůli společnému sdílení fotek vlastních dětí, psů, bazénů a dovolených?

Tak si někdy říkám, jestli jsem normální já. Jestli jsem se nezasekla v jiném časoprostoru.

Přímo trestuhodné je, když rodiče vystavují fotky svých právě porozených dětí. Nikdo se jich nezeptá, jestli může rodič fotku zveřejnit. Třeba by se samo sobě ani nelíbilo. Kdo by se chtěl vystavovat s krabatým a ještě zatím nevzhledným obličejem?

Nejsmutnější je, když někdo zemře a jeho fejsbuk je stále aktivní. S tím jsem totiž se setkala také. V takovém případě by měly vznikat virtuální hřbitovy. Tak jako když jdete zapálit blízkému člověku svíčku na hřbitov, tak by se mělo prostřednictvím fejsbuku dát vědět, že na dotyčného stále myslíte….

Mám ráda skutečný svět, skutečné přátele a papírové fotky.

P.S. Fejsbuk rovná se facebook.