Kontakt pro vykládání karet

Jsem Husákovo dítě. Nemyslím tím, že přímo Gustava. Prostě si mě rodiče přáli i bez vidiny dětských přídavků. Vymoženosti tehdejší doby, sociální výdobytek socialistické doby.

Ze všech médií se na mě hrnou informace, vzpomínkové akce na listopad sedmnáctého. Nevidím v tom nic zlého. Právě naopak. Historii je třeba si připomínat a pravdivě reprodukovat. Ne tak, jak jsem to zažila já. Vítězný únor, první výstřel z Aurory, Lidové milice – obrana pracujícího lidu, proletáři všech zemí spojte se! O čem to mluví, ptala by se možná dnešní generace. Při troše snahy by si to vyguglili….

V celé té informační lavině si uvědomuji zásadní věc. Jsem o třicet let starší. Všimli jste si, že jsem číslo raději slovně vypsala! Úplně se bojím napsat tu číslici.

Vidím sebe, jak nepolíbená životními zkouškami mířím na náměstí. Na to naše malé. Praha pro nás tehdy byla nedosažitelná, vzdálená, to velké město. Tak jsem to cítila i s ostatními evropskými městy. Dnes? Nic není nemožné. Je libo karneval v Benátkách? Vídeňský řízek ve Vídni? Marienplatz v Mnichově? Slunit se na Costa Brava v Barceloně? Stačí jeden klik myší a jdete svému cíli v ústrety.

Bylo velké chladno a první sněhové vločky po přistání na mé tváři okamžitě měnily skupenství. Koupila jsem si tehdy vlněný kabát v oddělení obchodního domu Luxus. Stál mě celou výplatu, plných 1500 korun československých. Vůbec mně nedošlo, z čeho budu celý měsíc žít. Měsíc bez jídla a pití jsem si nepřipouštěla, bydlela jsem přece u rodičů. Hlava v oblacích, půl roku po maturitě, svět u nohou, život před sebou. Asi tak nějak bych to shrnula.

Ani se nechci otáčet za tím, co všechno bylo, co se pro mě nachystalo, abych prožila. Bůh dal člověku oči dopředu, aby se díval do budoucnosti, kdyby tak nechtěl učinit, člověk by je měl vzadu. Tak nějak zní moudro.

Nutí mě to sama sebe se ptát, co bych udělala jinak ve svém životě, kdybych měla možnost to změnit ? Nejvíce ze všeho si připadám okradena. Okradena o možnost v mládí cestovat, poznávat, učit se cizím jazykům. Cestovat jsme mohli pouze do spřátelených zemí a cizí jazyk v podobě azbuky nám byl vštěpován od čtvrté třídy. Motivace naučit se slušně němčinu či angličtinu nulová. Takže bych byla pilnější studentka angličtiny nebo francouzštiny. Šprtala bych se slovíčka, abych dnes rozuměla novotvarům češtiny, která se anglifikuje. Abych se domluvila v Řecku v půjčovně aut nebo si dokázala objednat jídlo v Londýnské restauraci. Ale zase umím číst azbuku. No paráda. C´est la vie!