Podrobnosti

08. únor 2016

Pýcha a hrdost

Maruška mně povídala o kázání, které si vyslechla v kostele. Kázání bylo na téma pýcha a hrdost.

„Víš, bylo to velmi zajímavé, jak pan farář vysvětloval rozdíl mezi dvěma slovy," sdělila mně Maruška.

„A jaký je podstatný rozdíl mezi těmi slovy?" ptala jsem se já.

„Pýcha je nadmutost, namyšlenost. Hrdost je být hrdý sám na sebe, na své schopnosti," vysvětlila mně.

Má pravdu Maruška a samozřejmě kněz také. Pýcha to nadhodnocení vlastní hodnoty, naplněné vlastními domněnkami o sobě samém, jak jsem to člověk úžasný a bezchybný, často nás doprovází cestou životem ať z naší strany nebo ze strany svého okolí. Pýcha je prvním ze sedmi hříchů, prapůvod všeho zla. Pýcha je také chorobný stav duše. Je to jakýsi druh nadřazenosti třeba kvůli kráse, bohatství, postavení, nadání.

Dočetla jsem se, že hrdost je neutrálně zabarvené synonymum ke slovu pýcha. Je spojována s významem slov ctižádostivost, důstojnost. S tím souhlasím. Protože člověk by měl být na sebe hrdý, když si uvědomí, co zvládl, co dokázal díky své ctižádostivosti. Bez ní by nebylo asi nic. A také bez víry by nebylo nic. Víry v sebe, víry v dobro a víry v život.

Až budeme stát frontu v předpeklí s pytlem plným svých hříchů, tak třeba si vzpomeneme, jestli jsme někdy cítili pýchu a nadmutost. Hrdost ta stojí o level výše. Hrdosti té se musíme mnohdy učit. Uvědomovat si sami sebe, své lidské hodnoty, své schopnosti. Ale pýchy té mrchy proradné se zkusme zbavit dokut jsme tady!